Sto let republiky podle Pražské šestky

Když se skladatelé rozhodnou napsat něco vhodného ke státnímu výročí, zavání to už dopředu průšvihem z přehnaného patosu nebo snahy nutit svatého Václava k tanci, do kterého se mu nechce. Když je to velké výročí a těch skladatelů je šest, tyto oprávněné obavy stoupají. Concept Art Orchestra ale dramaturgické kiksy nedělá, takže o to větší bylo napětí, jak to dopadne.

30. 9. 2018
Praha, Jazz Dock

Označení The Prague Six používá skupina šesti jazzových skladatelů píšících už pár let pro Concept Art Orchestra, velkou jazzovou kapelu s progresivními ambicemi, kterou řídí Štěpánka Balcarová, jedna z oné šestice. Big band dává prostor i dalším autorům a v poslední době zve ke spolupráci často také zpěváky.

Tentokrát dirigoval zkušený americký jazzový skladatel a aranžér Ed Partyka, s nímž se někteří hudebníci z Šestky i Concept Art Orchestra znají z dob studií v Katovicích.

Sto roků, které letos slavíme, si skladatelé rozdělili na šest období. Vznikla tak chronologicky uspořádaná suita, vpravdě společná skladba všech. Předěly mezi jednotlivými větami byly poměrně zřetelné, nicméně posluchač se mohl v pohybu stoletím orientovat také podle hojných citací hudby související nějak s danou dobou, ale hlavně podle nahrávek projevů státníků (a také sportovního komentátora), jimiž byla suita rozparcelována a protkána.

"Nevidím v dnešní době žádného politického problému, který by státníci čestní a rozumní nemohli společným úsilím rozřešit mírně."

První část (1918-1938), kterou napsala Štěpánka Balcarová, byla uvedena výňatky z vánočního projevu prezidenta Masaryka z roku 1933, přičemž poslední použité slovo "mírně" se odráželo v echu a do něj již zněly tóny kratičké klavírní introdukce. Potom se ozvala kapela a rukopis Štěpánky Balcarové: zřetelná melodie, hodně diatonická, jednoduše rytmizovaná, s libozvučnou (místy až líbeznou) harmonizací. Sebemenší vychýlení z tohoto světa je pak obrovsky působivé. Zdá se mi, že to je velká zbraň této autorky, ovšem samozřejmě netvrdím, že jediná. Vsadím se, že Štěpánka Balcarová má ráda Mariu Schneider (což ale není žádná odvážná sázka, Maria Schneider zcela jistě ovlivnila celou Šestku a snad i celou generaci autorů píšících pro velkou kapelu).

Druhá věta (1938-1948) Jana Jiruchy začala basou jako z akčního filmu. Pokud jste čekali, že obsazení Československa či příchod druhé světové války zde bude reprezentovat rytmus vojenského bubínku, trochu na způsob "tématu invaze" v Šostakovičově 7. symfonii, dočkali byste se, ale nemluvíme zde o žádném klišé. Jiruchovy zběsilé disonance a témbrové kejkle - mám-li i rukopis tohoto autora zjednodušeně charakterizovat typickými rysy - jsou samy o sobě dobrým materiálem pro zhudebnění druhé světové války. Posluchače v této části jistě upoutaly Martenotovy vlny - tedy předpokládám, že to byly ony, pod ruce jsem Ondřeji Kabrnovi neviděl.

Další část (1948-1968) zkomponoval Luboš Soukup. Mohl bych i zde lacino předstírat erudici, jako jsem to udělal u předchozích autorů, a dosavadní rukopis skladatele zjednodušit na nějaké vnější znaky, avšak nebylo by nám to tu nic platné. I období 50. let přímo vybízí opřít se o klišé, no a když si Ondřej Kabrna oblékal akordeon, měl jsem obavu, že opravdu dojde na častušky. Ale skladatel Luboš Soukup rozjel takovou jízdu, že nebylo na podobné úvahy místo, spíše na úvahy o tom, zda se pionýři sjeli zbytkem heroinu po Chariem Parkerovi a pustili se do budovatelského pochodu, nebo zda dechová hudba Concept Art Orchestra musí pod hrozbou Jáchymova hrát soudruhům estrády. Chvíli jsem si myslel, že vidím po nábřeží kolem Jazz Docku kráčet Jaroslava Marvana jako předsedu Řeháka z Hudby z Marsu. Když to vezmeme trochu vážněji, v další části této věty mě velmi zaujala dvojsóla (Oskar Török na trubku a Jan Jirucha na pozoun, respektive Luboš Soukup a Marcel Bárta na klarinety), která bych tak rád slýchal na jazzových koncertech častěji.

Martinu Brunerovi byly svěřeny roky 1968-1989. Opět jsem měl pocit, že slyším bubínek invaze alla Šostakovič, ale ani tentokrát to do žádného klišé či přílišné popisnosti neupadlo. Ve spojení s oním podobným prvkem v Jiruchově druhé větě v tom vidím naopak jednu z (řady) věcí, které drží suitu pohromadě jako celek (nehledě na to, zda se na tom skladatelé domluvili či nikoliv).

Pátá věta (1989-2004) Tomáše Sýkory nás na chvíli dostala zvukem synťáku někam na československou diskotéku kolem roku 1990. Z proudu hudby se také vynořovaly nahrávky davu skandujícího "ať žije Havel" a nahrávky samotného Havla. Pěkně napálená devadesátá léta směřovala až k "přepište dějiny" Roberta Záruby z Nagana 1998.

Vít Křišťan se ujal závěrečné části (2004-2018), doby pobytu naší země v Evropské unii, pročež zde na chvíli v karikované podobě zazněla i takzvaná evropská hymna. Skladatel, na kterého zbyla poslední věta, se nenechal strhnout vlastním egem a vystavěl na svém území codu v zájmu celku. Dokázal (už tak pěkně rozjetou) mašinu ještě popohnat do finiše. Jako by naléhavost závěru skladby říkala něco o naší době, něco ne úplně příjemného. Do další analogie k závěru Šostakovičovy Leningradské se nebudu pouštět - hlavně v naději, že nás nečeká žádná pohroma...

Ještě malou poznámku k celé koncepci společné skladby. Když se skladatelé uchylují ke kompozicím v nějakém významu programním, tedy spojeným s určitým mimohudebním významem, někdy dokonce příběhem, často zde zůstává značná distance mezi tímto programem a posluchačem. Nebo jste snad vždy u skladeb s nějakou mírou programnosti dostali uspokojivé informace o onom programu? Jistě, u Smetanovy Vltavy to nepotřebujete, neboť je to zřejmé, u jiných děl to nepotřebujete, protože skladatel soudí, že to není potřeba. Mimohudební myšlenka, byť by se omezovala jenom na pouhý název skladby, může hudbu proslavit i zabít. Sto let republiky se mi jeví jako vhodný "program" pro kolektivní kompozici Pražské šestky, protože jde o téma, které každý posluchač (no dobrá, v Jazz Docku byli samozřejmě i turisté...) zná velmi dobře. Navíc každý má velmi hojné znalosti o celém století. Budou různě podrobné a různě zaměřené, ale ať už jste pamětníci roku 1968 nebo se vám vybaví nějaký seriál o první republice, vždy je připravena hromada asociací, jaká se u jiného tématu najde sotva. No a konečně tyto asociace jsou také velmi bohatě emočně zabarvené, u každého jinak, ale nějaký cit k vlasti má každý. Snaha hledat něco dramatického, působivého, co by se dalo zhudebnit, zde mohla být zcela přeskočena. Jakkoli jsem v úvodu hovořil o tom, že si na hudbě k nějakému výročí lze snadno vylámat zuby, The Prague Six si s tím poradili velkolepě. Možná je to ovšem také tím, že podobné oslavné počiny nebyly v jazzu (zatím?) zprofanovány a publiku zprotiveny.

Programnost tohoto typu se mi jeví jako umělecky nejúčinnější - taková, která nechává volnost, ale je dostatečně konkrétní. 100x6 nebo Zemi stoletou (nebo jak této kompozici budou říkat?) považuji osobně za zatím nejlepší počin The Prague Six jako celku.

Po přestávce zazněly čtyři aranže dirigenta večera Eda Partyky: velmi odvážná, krutě disonantní verze Fee-Fi-Fo-Fum od Wayna Shortera, pak něco, čehož název i autora jsem přeslechl nebo zapomněl, dále I'am Not Running Away od Leslie Feist (zpívala Marta Kloučková) a na závěr Charlie Chan od Joe Lovana. Po vydatné první půlce koncertu byla v té druhé zcela dostačující takováto menší porce hudby. Bylo cítit, že Ed Partyka má instrumentaci pro big band v paži, že v tomto řemesle Pražskou šestku předčí. Ovšem zatímco on používá harmonické a jiné šílenosti asi jako nějaký poťouchlý pan profesor, který se jen trošičku - a možná jen na oko - zbláznil, u jeho mladších kolegů se veškeré výstřednosti zdají být spíš produktem zcela zdravého rozumu, který prostě jenom chce dělat šílené věci.

Jak na začátku večera Štěpánka Balcarová sdělila divákům, nahrávku koncertu bude vysílat Český rozhlas. Neskutečně se těším.