Smetanova Triumfální v Kladně
Smetanova symfonie se prakticky nehraje. Dokonce se tak trochu zamlčuje, že zakladatel české národní hudby vůbec nějakou symfonii napsal. Použil v ní totiž rakouskou císařskou hymnu. Dramaturgickou odvahu Kladenského symfonického orchestru byste chtěli mít. V roce oslav stého výročí založení republiky zařadit něco takového je jako dát si místo martinské husy 11. listopadu vídeňský schnitzel a k tomu hranolky z Mekáče.
V den stého výročí konce první světové války, na sv. Martina, uvedl Kladenský symfonický orchestr velmi vytříbený program. Kromě Smetanovy kontroverzní symfonie hrál ještě Dvořákův Klid a premiéroval symfonii dirigenta večera Karla Procházky.
První půlku vyplnila Smetanova Triumfální symfonie z roku 1854, kterou skladatel na sklonku života v roce 1882 revidoval, tedy hlavně zkrátil a překřtil na Slavnostní symfonii. Skladatel chtěl symfonii - v době Bachova absolutismu - věnovat císaři, tak tam použil Haydnovu císařskou hymnu. Že se za deset let bude jako skladatel orientovat na české publikum, to ještě nemohl vědět. A že Prodanka, Libuše, Má Vlast a další národní díla budou nekompatibilní s takovou loajalitou císaři, to už teprve ne. Pozdější hodnocení symfonie se točilo a dodnes točí kolem kolem (1) hříchu mládí, (2) nepovedené kompozice a (3) žánrového přešlapu (v 50. letech se symfonie nepsaly, psaly se symfonické básně, pokud jste chtěli být in).
Kladenský symfonický orchestr tedy vytáhl dobře zahrabaný žhavý uhlík. Navíc skladbu, která je - z pohledu amatérského orchestru doplňovaného dle potřeby profesionály - docela obtížná. Odrazilo se to asi i na tempech, jinak by první půlka nekončila po více než hodině...
Až do Kladna na Triumfální symfonii jsem jel mimo jiné proto, abych si poslechl dílo v celku. Mohla mi posloužit nahrávka, ale dal jsem přednost provedení, které se patrně svou úrovní víc blížilo provedení dobovému. Také jsem si chtěl ujasnit, zda třetí věta je opravdu nějak lepší než ty ostatní, jak se často říká, nebo jestli je to jenom tím, že v ní zrovna náhodou chybí ta závadná rakouská hymna... Nepřišla mi v ničem lepší. Trochu mi v ní chyběla ta hymna...
Po pauze zazněl Dvořákův Klid (lesa), jako sólista se představil violoncellista orchestru Miroslav Domanja. Dramaturgicky šlo o tu nejbezpečnější část večera.
Finále totiž patřilo světové premiéře Symfonie C dur Karla Procházky. Tou jsme se ocitli nikoliv v roce 1918, asi dokonce ani v roce 1818, spíš ještě o něco dříve, prostě ve světě (pseudo)klasicistní hudby, s prvky dokonce i na tu dobu poněkud archaickými (spojoval bych si to možná se skladatelovou inklinací k duchovní hudbě). Leccos tu bylo stylově jinak, instrumentace s pozounem je ovšem ještě takový méně zřetelný příklad. Ale skladatel zde naprosto zjevně psal pro "svůj" orchestr. A v tomto smyslu to zafungovalo, hrálo jim to nejlépe z celého večera.
Kdyby toto byla recenze, chtělo by to sem nějaké hodnocení. Toto naštěstí není recenze. Ale přesto: schopnost zaplnit malý sál kladenského kulturáku s takovým neotřelým programem hodnotím jako zásah do černého. O technických nedokonalostech tohoto orchestru jsem ochoten se bavit, až začne Česká filharmonie jezdit do Kladna hrát koncerty, za které dáte stokorunu.