Saxofonové kvarteto Bohemia v Pragovce přiložilo ruce k dílu

Má-li nějaké komorní obsazení tradičních nástrojů šanci stát se moderním ekvivalentem smyčcového kvarteta, sázím na čtyři saxofony. Bohemia Saxophone Quartet již dlouhá léta dokazuje něco neskutečného: že současná vážná hudba se dá poslouchat. Tentokrát to přijeli ukázat do továrny.

30. 1. 2019
Praha, Pragovka

Vysočanský tovární areál Pragovky přestal chátrat a jeho proměna v umělecké centrum je již citelná, i když zatím návštěvník může ještě váhat, jestli přichází do šichty nebo do kavárny a galerie. On by si vlastně i web Pragovka.com zasloužil velkou ceduli "ve výstavbě".

Koncert saxofonového kvarteta uvedl Lukáš Hurník s tím, že jde o začátek něčeho velkého, že se zde hodlají podobné koncerty pořádat v jakési řadě. Poukázal na teprve probíhající proměnu areálu, když upozornil, že budou kolem publika lidé z kavárny chodit na toaletu. Jeho vysvětlení, že je tento koncert žánrově něco jako "fusion", bylo pro diváky jistě také trefné, ale skoro si člověk řekne, jestli takové označení zrovna tento ansámbl potřebuje.

Bohemia Saxophone Quartet totiž ve skutečnosti výrazně tíhne k tzv. současné vážné hudbě. Ti, kteří se obvykle hlásí k fusion, jsou proti nim naprostí popíkáři. Vtip - nebo i trochu záhada - tkví v tom, že tento ansámbl to nějak dokáže prodat.

Velké orchestry i komornější ansámbly dávají novou hudbu na začátek. Říká se, že je to proto, aby to měli posluchači (případně i interpreti) z krku, aby se případně vůbec ještě do publika někdo vrátil na druhou polovinu, kam už se dá zase nějaký ten Beethoven nebo Dvořák. V případě saxofonu se takový fousatý repertoár ani nenajde, takže se na to musí jinak.

Ale začít tím nejstarším z celého programu, jako to udělalo kvarteto v Pragovce, znamená, že jste si jistí v kramflecích a že dovedete novější hudbou nevyděsit. Navíc roli této staroby na začátek hrál Leonard Bernstein a suita z West Side Story z pera Kateřiny Pavlíkové, kterou jsme viděli s barytonovým saxofonem na krku. Jestli tedy fusion, tak ale nic populárnějšího už nebude. Nevystříleli si munici lehčích not zbytečně hned na začátku?

Ne.

Porozumění soudobější hudbě zajisté napomáhá i odlehčený a často žertovný komentář Pavla Fiedlera. Když tento hráč na sopránový saxofon a také manažer ansámblu uváděl druhé číslo, chystala Kateřina Pavlíková zvukovou stopu, se kterou na pódiu potom osamocena provedla "Kavku pro barytonový saxofon a počítač", jak by se dal přeložit název kompozice, v níž Wayne Siegel (americký skladatel žijící v Dánsku) použil nahrané reálné zvuky onoho zpěvného ptáka.

Poslední číslo první poloviny bylo Tango virtuoso francouzského skladatele, jehož jméno raději uvádím v prvním pádě: Thierry Escaich.

Na úvod druhé části večera se kvarteto mohlo pochlubit skladbou, kterou samo již v minulosti premiérovalo. To by nebylo nic tak divného, řada skladatelů napsala něco dokonce přímo pro toto kvarteto. Ale Michael Nyman není jen tak někdo. Miniatury pro saxofonové kvarteto sám nabídl tomuto ansámblu k premiéře po tom, co slyšel jejich nahrávku jiného svého díla. Pavel Fiedler poznamenal, že se komponista ozval Kateřině Pavlíkové, možná prý proto, že ona jediná má Facebook. Že si Nyman píše s ženami na Facebooku, to už ale víme z tisku i odjinud...

I v druhé polovině patřilo v prostředním čísle pódium Kateřině Pavlíkové a jejímu barytonu a playbacku. Předtím to byly zvuky kavky, teď ve skladbě PIMPIN' autentická řeč pasáků a prostitutek, které Jakob TV (holandský skladatel Jakob ter Veldhuis) zpracoval do stopy, k níž zkomponoval sólovou linku, která velmi zajímavě kopíruje a oplétá řeč. Co by asi řekl Leoš Janáček na to, jak se s "nápěvky mluvy" pracuje na začátku 21. století?

Závěr programu obstarala Helénská suita španělského skladatele Pedra Iturralda. Přídavek potom druhá věta z kvartetu Emila Viklického, v níž saxofony neslouží jako dechové nástroje, ale cvakají klapkami.

Celý večer tak trochu působil jako one-woman show Kateřiny Pavlíkové - hrála sólově, zazněla její suita, ona to byla, komu napsal Nyman... Proč ne. Hlavní zbraní Bohemia Saxophone Quartet ale přesto není tato žena, nýbrž rafinované spojení dokonale ovládnutých saxofonů čtyř velikostí do consortu. Všichni známe typický témbr saxofonu, ale to, co dovedou tito hráči, je mnohem mnohem mnohem víc. Saxofonová sekce obyčejného bigbandu umí jednu barvu. Saxofonová sekce výborného bigbandu umí celou paletu barev. BSQ umí celý obchod s barvami.

Baryton zní někdy jako tuba, někdy jako fagot, někdy jako hluboké smyčce, no a někdy jako barytonový saxofon. Vysoké polohy znějí někdy jako klarinety, někdy jako hoboje, někdy jako vysoké smyčce, no a někdy jako saxofony. Mimořádná je ta ukázněná hra založená na špičkové technické vybavenosti všech členů kvarteta. Jmenovitě zbývá uvést Pavla Škrnu na tenorsaxofon a Davida Marišlera na altku.

Posledně zmíněný vystoupil toho večera s BSQ poprvé. Možná to poněkud ovlivnilo dramaturgii koncertu, možná i proto nebyl koncert příliš dlouhý. Byl ale dlouhý tak akorát. Rozhodně právě tak, aby vůbec nikoho nenapadlo uvažovat, že se tady vlastně hrála takřka výhradně hodně nová hudba. Kdo tohle ve vážné hudbě umí?

Vezte Bohemia Saxophone Quartet na korbě vétřiesky a volejte sláva!