Jaromír Honzák úžasně v Jazz Docku

V progresivně orientovaném jazzu nebývá tak úplně běžné, že nějaký muzikant ze starší generace udrží pouto a stejnou řeč (nebo vlnu, nebo nit...) s mladými odvážně uvažujícími jazzmany. Jaromír Honzák je takový basista (a skladatel) par excellence.

A pedagog (HAMU), dlužno podotknout, protože to s tím samozřejmě úzce souvisí. Už zhruba třicet let jde o jednoho z našich nejvyhledávanějších jazzových kontrabasistů. A je vhodné také připomenout, že Honzákova basa zní na mnoha nahrávkách i mimo jazzový svět, třeba u Ivy Bittové nebo Bratrů Ebenových.

Jestli je pro Honzáka jako basistu něco typické, pak to, že zůstává vždy nenápadně v pozadí. Nejspíše si ho posluchač všimne tehdy, ozve-li se v basové lince něco zajímavého, co však vždy slouží vyznění celé kapely. Honzák není žádný exhibicionista, nikam se necpe, prostě jen skvěle hraje. Takového basistu chce mít ve své kapele každý. No a ve srovnání s mladou generací jazzových kontrabasistů to Honzák tolik nerve. Kdyby mě někdo přinutil říct, co mi na tomto hráči vadí, pak bych uvedl jen to, že nedělá trochu naschvály, že občas nezazlobí něčím fakt na hraně, že je příliš ukázněný. Ale to je asi něco špatně spíš u mě, když bych chtěl Rolls-Royce pomalovat jako hippiesáckou dodávku...

Pokud byste očekávali, že aspoň ve svých autorských projektech se Honzák dostává jako instrumentalista víc do popředí, byli byste překvapeni. Zvláště na koncertě v klubu to dokonce skoro vypadá, jako by tento skladatel psal hlavně pro ostatní muzikanty. Do Jazz Docku přišel zahrát především svoji novou tvorbu se spoluhráči z posledního alba vyznamenaného jazzovým Andělem za rok 2017 (Honzák tyto ceny asi sbírá).

Název Early Music jednak odkazuje k obecnějším pradávným kořenům i toho nejnovějšího jazzu, jednak platí doslova. Jazzová autorská alba se většinou špikují nějakým standardem, ne anonymním Kyrie ze středověké mše z Tournai. Inspiraci starou hudbou spojuje skladatel se svým nedávným studiem na JAMU, ale to by v tom byl čert, aby to nějak trochu nesouviselo s tím, že se dlouho znají s expertem na středověkou hudbu Davidem Ebenem. Název další skladby z tohoto alba, Talea iacta est, která v Jazz Docku zazněla, si vykládám už jenom jako perličku pro zasvěcené, pojem talea se v hudbě už dobrých pět set let nepoužívá...

K těm spoluhráčům by stačilo stručně: že si zase vybral ty nejlepší, s nimiž si rozumí už dlouho. David Dorůžka (další sběratel jazzových Andělů) požívá autority předního českého jazzového kytaristy už od svého úplného mládí. Proto by jeho aktuální projev v Jazz Docku zasluhoval spíše komentář k tomu, jak zraje, leč troufám si jen konstatovat, že více než dříve tíhne k práci se zvukem nástroje. Žádný zbustřený kravál od něho ale samozřejmě nikdo nečekáme:

 Saxofonista Luboš Soukup se usadil v Dánsku a na české scéně se objevuje pravidelně. Na tenora a na klarinet předvedl svoji širokou paletu charakterů, každé jeho sólo bylo jiné (což můžete vlastně říci o všech hráčích večera - tak trochu to k profilu špičkového moderního jazzmana prostě patří). I Vít Křišťan se syntezátorem vedle klavíru vařil na mnoho různých způsobů. Nadstavbou byla ovšem skvělá komunikace muzikantů, sóla nebyla prostě jenom pestrá, charaktery na sebe navazovaly a doprovody pod sóly ve mně vyvolávaly podezření z telepatie. Bubeník Martin Novák dle mého dojmu takříkajíc držel basu s Honzákem, nečněl, podporoval frontovou linii ze zázemí. Zejména zásluhou jeho citlivé hry působila kapela jako jeden organismus.

Turistické publikum Jazz Docku se vyznačuje většinou tím, že v první polovině jí a ve druhé kecá. Začít po pauze skladbou Ray of Sun by bylo dramaturgicky vhodné, kdyby tentokrát přišli ukázněnější posluchači. Honzákův kontrabas (místo baskytary, kterou nesundal celou první polovinu) se pokoušel vmísit do hovorů, ale šlo to ztuha. Když se přidali další muzikanti, nebylo to o moc lepší. Ale během dalších dvou skladeb to postupně už bylo řekněme snesitelnější. Vážná hudba potřebuje na novou tvorbu granty, jazz turisty. (Kdybych si měl vybrat, beru turisty.)

Jaromír Honzák se svými kolegy zahrál v Jazz Docku opět úžasně. Oni to asi ani jinak neumějí.